ADHD

ADHD je anglickou zkratkou neurovývojové poruchy s název Attention Deficit Hyperactivity Disorder. Přeloženo do češtiny jde o hyperaktivitu s poruchou pozornosti. V českém odborném tisku se setkáme s názvem hyperkinetická porucha.

ADHD je anglickou zkratkou neurovývojové poruchy s názvem Attention Deficit Hyperactivity Disorder. Přeloženo do češtiny jde o hyperaktivitu s poruchou pozornosti. V českém odborném tisku se setkáme s názvem hyperkinetická porucha. Jedná se o neurovývojovou poruchu charakteristickou především poruchou pozornosti, impulzivitou a hyperaktivitou. Všechny tyto příznaky se projevují už od raného dětství.

Je zajímavé, že příznaky impulzivity a hyperaktivity se projevují třikrát až pětkrát častěji u chlapců. Ti tak na sebe poutají mnohem větší pozornost, protože ADHD je u nich rozpoznatelná snáze než u opačného pohlaví. Okolím jsou pak považováni za „zlobivé“, „uličnické“ apod. Dívky častěji postihuje porucha pozornosti a společnost je proto  vnímá spíše jako nenápadné, či „hloupé“. Dříve se pro výše zmíněné příznaky používaly také termíny LDE (lehká dětská encefalopatie) nebo LMD (lehká mozková dysfunkce). Takové diagnózy jsou však v současnosti dávno přežité a z lékařského hlediska chybné. Dnes je i v Česku běžně používaná zkratka ADHD, pocházející z americké klasifikace nemocí (DSM IV). Evropa se řídí Mezinárodní klasifikací nemocí (MKN-10). Ta v zásadě definuje dvě poruchy, které se ve svém výskytu často doplňují.

1. porucha aktivity a pozornosti ( označena kódem F 90.0)
2. hyperkinetická porucha chování (F 90.1)

Obě dvě poruchy spadají pod tzv. hyperkinetické poruchy (F 90). Termín ADHD je používán především ve Spojených státech a do evropského prostředí pronikl proto, že většina relevantních výzkumů má svůj původ právě v USA. Z tohoto důvodu  používáme  jednotný termín ADHD i na našem webu, a to jak v odborných sekcích, tak i v částech určených široké veřejnosti.

ZPOCHYBŇOVÁNÍ KONCEPTU ADHD

Z některých úst slýcháme zpochybňování celého konceptu ADHD. Někteří lidé používají argumenty typu: zlobivé děti existovaly vždycky…, lidé jsou různí a problémy nastávají, když tato různost není respektována institucemi, např. školou… tyto instituce (jako např. škola) jsou ze své povahy netolerantní a direktivní… moderní doba má na děti přehnané nároky…“ atd. V případě dětí s poctivě diagnostikováným ADHD jde o argumenty falešné. Neberou totiž v úvahu neurobiologii mozku postižených dětí.

Někdy naopak slýcháme přímé útoky na postižené děti typu: „děti se nesoustředí proto, že nemají vypěstovanou vůli… je k nim třeba zaujímat pevné, direktivní, výchovné postoje… škola má za úkol děti nepozornosti odnaučit…“. Uvedená tvrzení opět poukazují na popírání neurobiologické povahy onemocnění. Lze potom snadno sarkasticky argumentovat analogií s jiným onemocněním mozku, např. poznamenat něco ve smyslu „ať se ti epileptici odnaučí těm křečím, vždyť se na to nedá koukat…“. Některé výroky jdou ještě hlouběji do rodin postižených dětí a zaujímají pseudomoralistní postoje, např.: „vůbec se nedivím, že v takové rodině mají tak roztěkané a divoké dítě…, jablka nepadají daleko od stromu…, oni jsou sociálně slabí a ještě (nebo právě proto!) mají nepozorné děti…“ atd. V těchto situacích „pseudoodborníci“ obviňují rodinu (rodiče) ze selhání, což v některých případech velmi komplikuje další spolupráci a vytváří podhoubí k dalším a dalším nedorozuměním.