Mým cílem je vychovat ze syna dobrého a spokojeného člověka

Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh. Jsem maminkou dvou dětí. Syn má pět a půl roku, dcerka dva a půl. Problémy se synem začali ještě před tím, než se narodil. Těhotenství bylo rizikové, provázelo je úporné zvracení, podstoupila jsem apendektomii ve dvanáctém týdnu a hrozil předčasný porod. Po narození syna jsem cítila, že něco není v pořádku.

Syn byl velice uplakané miminko, což ve mě vyvolávalo pocit špatné matky. Pocit, že něco dělám špatně. Vydržel plakat i dvě hodiny v kočárku, i když byl přebalený a najedený. V noci špatně spal. Od malička se mi zdálo, že je něco v nepořádku. Syn se sám posadil kolem jedenáctého měsíce, pak se začal plazit a lezení po čtyřech mu vydrželo asi týden, než se postavil.

Jeho chování bylo jiné. Nechtěl se mazlit, tulit. Když se mu něco nelíbilo, reagoval impulsivně. Házel hračkami. Nejhorší pro něj bylo podstoupit jakékoli změny. Jet někam na výlet bylo nemyslitelné. Od mala vyžadoval svůj pevný režim.

Dokonce se u něho začaly objevovat „autistické rysy“. Syn byl a je od mala doslova fascinován auty, bagry, traktory, sekačkami apod. Dokázal se tři čtvrtě hodiny dívat, jak se seká trávník, chodil se dívat na WC, jak se točí kolečko od vodoměru. Syn musel mít v posteli narovnáno až deset různých hraček, každá měla své přesné místo.

Jsme rodiče, kteří preferují pevný režim. Dětem se maximálně věnujeme, čteme pohádky, ale nerozmazlujeme je! Takže občasné plácnutí přes zadek je někdy účinné a jinak to ani nejde. Bohužel jsme zjistili, že bychom museli synovi dávat na zadek neustále. V tu chvíli jsme věděli, že je něco špatně.

Nástupem do školky v synových čtyřech letech pro nás začalo nejnáročnější období. Syn začal mít afektované záchvaty, noční děsy (od zhruba dvou let měl noční děsytak jedenkrát za dva měsíce) byly stále častější, až čtyřikrát do týdne.  Syn se budil i šestkrát za noc, pomočoval se a jeho impulzivita se měnila v agresivitu.

Rozhodli jsme se vyhledat odbornou pomoc. Syn podstoupil různá vyšetření EEG, magnetickou rezonanci, byl hospitalizován na neurologii. Výsledek nejasný – pouze malá nezralost na EEG. Následně jsme absolvovali psychiatrické vyšetření, kde nám bylo po deseti minutách oznámeno, že syn má ADHD a pan doktor předepsal léky Risperdal. Nic nám nebylo vysvětleno…

Nedokázali jsme se s tím s manželem smířit, navíc jednání pana doktora nám přišlo vysoce neprofesionální. Syn se začal pomočovat daleko častěji, což ovšem pana doktora nezajímalo, řešil pouze psychiku. Když jsme chtěli vysvětlit, jak se máme k synovi chovat, pan doktor si na nás neudělal čas.

Navštívili jsme tedy další odborníky včetně psycholožky v mateřské škole, která nám doporučila zhruba následující: „Když syn nespí, rozsviťte mu v obývacím pokoji a nechte ho tam. Já jsem to takto praktikovala s dcerou celé čtyři roky vždy od jedenácti do tří ráno. A dnes je to naprosto normální dívenka. Váš syn je naprosto v pořádku, ve školce s ním nejsou žádné problémy, není hyperaktivní.“

Den poté si však na syna stěžovala paní učitelka, že je agresivní. Přišlo mi zvláštní, že psycholožka ze stejné mateřské školy tvrdila opak. Po této zkušenosti jsme opět stáli na začátku. Hledali jsme další odborníky, kteří by nám se synem pomohli. Dostali jsme se do rukou paní doktorky Hanušové, která nám otevřela oči. Teprve tam jsme se dozvěděli vše o našem synovi, tam jsme pochopili, že náš syn je trochu jiný. Všechno do sebe začalo zapadat jako skládačka.

Diagnózu ADHD – hyperkinetický syndrom s impulsivitou nám paní doktorka potvrdila, ale dostalo se nám především náležitého vysvětlení a poučení, jak se synem zacházet. Paní doktorka nám vyšla vstříc a syn zatím žádné léky nebere. Podstoupil pouze homeopatickou léčbu, která mu zahnala noční děsy (po pěti měsících byl bez děsů a my jsme se  poprvé po letech dočkali klidné noci).

Dnes je synovi pět a půl roku, bere léky na enurézu (má dysfunkci moč. cest), jeho nerovnoměrný vývoj se však stále projevuje. Odmala má výbornou paměť, dokáže převyprávět  šedesátistránkovou knížku slovo od slova. Ptá se nás na otázky typu „jak funguje parní turbína“, slova jako bagr, auto, veškerá technika jsou pro něj fascinující! Dokonce i dny má rozdělené: v pondělí není nic zajímavého, v úterý a čtvrtek jezdí vozíčky a nakládají kamiony (firma kousek od nás), ve středu a v pátek popeláři.

Mnohem horší je pro něj ale třeba malování, které nesnáší. Hlavonožce kreslil až v pěti letech, má špatnou grafomotoriku. Jezdit na kole se naučil před měsícem v pěti a půl letech. Naprostou katastrofou je oblékání, což zná asi každá maminka hyperaktivního dítěte. Začne se oblékat, prostrčí hlavu do otvoru v triku, v tu chvíli jej na zemi zaujme auto, začne si jezdit a u toho udělá ještě čtyři stojky.

Při jídle v klidu neposedí, neustále odbíhá od stolu, pohazuje rukama, vytváří neustálý hluk. Někdy je to skutečně velice náročné. Dříve jsme syna nutili zůstat v klidu, což se moc nedařilo a ani náš křik nepomáhal. Nyní pociťujeme velkou úlevu, necháme syna, ať se během jídla proběhne, vyskočí a pouze jej usměrňujeme do přijatelných mezí. Přišli jsme na to, že když mu necháme volnost pohybu, je to mnohem lepší. Střídají se u něho fáze klidu a fáze, kdy se musí vyběhat.

Zajímavé je, že ve školce je celkem v pohodě, pouze někdy je zde vidět určitý přetlak energie. Jinak je nekonfliktní, ve školce dokonce oblíbený. Zbavuje se energie až po příchodu domů.

Největší zátěží je pro nás jeho náladovost. Některé dny je kouzelný, dá se s ním domluvit a pak najednou nastane zlom a jde do tuhého. Syn neumí prohrávat, takže když prohraje v Člověče nezlob se, začne se vztekat, brečet nebo být lehce agresivní. V tu chvíli je hra u konce a v další nepokračujeme.

Učíme se se synem pracovat, není to jednoduché, ale zvládnout to musíme! Chceme vychovat dobrého člověka, který bude v životě šťastný, ale i prospěšný pro společnost. Našeho syna bezmezně milujeme, je náš. Máme radost z každého pokroku, který udělal.  Syn nedostal od přírody do věna zrovna všechno nej, má i kombinovanou oční vadu (lepení okluzoru je pro nás každodenní boj). Navštěvujeme oční, logopedii, nefrologii, psychiatrii, neurologiii… Na pěti letého kluka je toho poměrně dost. A problémy s jídlem už ani nezmiňuji!

S manželem jsme důslední, podporujeme jeden druhého, máme v sobě oporu a doufám, že výchovu zvládneme. Mám sestru, která má také ADHD. Dřív se tato porucha neřešila, moji rodiče nebyli ve výchově jednotní a já mám možnost vidět, jak výchova dopadla. Útěky z domova, party, sestra zápasí s ADHD dodnes. Neustále zapomíná, ztrácí věci, je absolutně nespolehlivá a nikde se není schopná ničemu podřídit. Nikdy bych nechtěla, aby takto dopadl i můj syn.

Proto se snažíme i sami neustále vyhledávat nové informace, čteme knihy jako „neklidné dítě“, „malý tyran“, o ADHD a podobně. Čerpáme informace, kde se dá. V každé knize se něco dozvíme, ale stejně pro každé dítě platí něco trochu jiného, každé dítě je jiné. Výchova zaleží na nás, na rodičích.  My známe naše děti nejlépe. Kdo jiný jim pomůže než vlastní rodiče!

Jsem ráda, že vznikají stránky jako tato, protože veřejnost by se měla dovědět co nejvíce informací. Rodiče dětí s ADHD potřebují povzbuzení, toleranci a pomoc od veřejnosti. Nepotřebují poslouchat, že jejich dítě je divoké a nevychované.

Jednou se nám přihodilo, že jsme čekali ve frontě na lanovku. Synovi bylo čekání dlouhé, poskakoval na místě a nechtěně zavadil o mladou, asi pětatřicetiletou paní. Řekla jsem mu, aby kousek popošel, ale on o její ruku po chvíli zavadil znovu. Paní to evidentně nevydržela a začala na mě hulákat: „Může toho nechat! Máte ho pěkně nevychovaného!“ Syn i já jsme se omluvili. V dobré víře jsem paní sdělila, že syn má ADHD, je hyperaktivní. Na to se mi dostalo nečekané odpovědi: „Jsem vychovatelka v mateřské školce, nemusíte mě poučovat, co je ADHD. Tak s ním nemáte chodit do fronty!“. Cestou domů jsem brečela, protože můj syn je dobře vychovaný, zdraví beze slova, poděkuje, není rozmazlený. Ale občas bojuje i sám se sebou. V takové situaci si člověk uvědomí, jak to budou mít tyto děti složité ve společnosti.

Jak jsem uvedla, mám ještě holčičku, která je „normální“,  takže mohu srovnat její a synovu výchovu. Výchova dcerky jde prakticky sama, ráda se mazlí, je to klidné dítě, i když se také někdy vzteká asi jako každé. Už od narození s ní nejsou téměř žádné starosti. Jenom je mi trochu líto, že její soužití s bráškou není ideální. Chtěla by mít více klidu, takže je spokojená, když není syn doma. Konečně si může dělat něco po svém, velice ráda jí bez hluku. Když přijde domů syn, je to jako by bouchl granát. Dcera se na něj těší, ale s příchodem syna je doma chaos, křik, běh, všechno je v pohybu, snad i nábytek.

Celkově jsem ale šťastná, že mám takovou rodinu. Chtěla bych, aby obě děti byly šťastné a dobře vychované. Přeji všem rodičům pevné nervy, bezmeznou trpělivost a v okolí mnoho chápajících lidí. Mimochodem jsem ráda, že se bude točit dokument o ADHD, zatím jsem měla možnost shlédnout jeden na České televizi. Určitě to uvítá spousta rodičů. Informací je stále nedostatek.