ADHD

S naším Martinem začaly problémy hned v první třídě. Prý se to projevilo hned první den, jenže já se to dozvěděla až asi za půl roku, když jsem potkala na nákupech kamarádku. Její dcera totiž chodí do stejné třídy jako Martin. „Prý je tvůj kluk pěkný číslo,“ řekla mi hned, jak jsme se přivítaly a já na ní nechápavě koukala. „No, Maruška mi říkala, že nechce sedět v lavici a klidně si lehne v uličce nebo u topení. Prý taky pěkně zlobí, nedává pozor a někdy nemluví s učitelkou, nebo si na deset minut skočí na záchod. To je pěkný sígr, to se musí nechat.“ Čím víc jsem toho slyšela, tím víc jsem koukala. Náš Martin? Můj Martin?

Celý víkend jsem se z něj pak pokoušela vydolovat, co to ve škole vyvádí a hned v pondělí jsem si s jeho třídní domluvila schůzku. Na ní mi učitelka v podstatě potvrdila to, co už jsem věděla. Řekla mi, že kárání nepomáhá, že zkouší všechno možné, aby Martina přiměla k činnosti a donutila ho soustředit se, ale že nic nefunguje. A mně teprve tehdy začalo docházet, že to samé občas řešíme i doma. Martin chvíli neposedí, nevydrží u žádné hračky, mluví sám se sebou, špatně spí, skáče do řeči návštěvám, zlobí občas jako čert. A že vlastně nevím, co s ním. Ze školy jsem odcházela s radou, že nejlepší by bylo zajít se synem k dětskému psychiatrovi.

Zavolala jsem známé psycholožce, abych se s ní poradila, a ona mi doporučila zase dalšího známého. Za pár dní jsme tak seděli v ordinaci a plnili (dokonce i já) nějaké testy. Martin prošel několika psychologickými a psychiatrickými vyšetřeními. A diagnóza? ADHD. Tedy ono se tomu v Čechách říká poruchy aktivity a pozornosti, ale ve světě je to ADHD. V tom okamžiku jsem si začala nadávat, že jsme nikam neměli chodit. Že doktoři vždycky něco najdou. Jednoduše jsem se neuměla smířit s faktem, že je Martin nemocný. Vlastně, doktor říkal, že ADHD není nemoc, ale porucha. Jenže tohle už pro mě vyšlo nastejno.

Teprve po dlouhém rozhovoru s dětským psychiatrem mi došlo, jaký je rozdíl mezi nemocí a poruchou. A ještě o dost později jsem začala chápat, že když se človíčkovi s ADHD věnuje zvýšená péče a pozornost a zapojí se všechny dostupné prostředky, je velká naděje na zlepšení. To byla asi hlavní zpráva, kterou jsem si od doktora odnesla: „Dělejte všechno. Mluvte s učiteli, choďte do pedagogicko-psychologických poraden, vytvářejte plány výchovy, buďte trpěliví, ale důslední.“

V pedagogicko-psychologické poradně byli skvělí. Jinak se to říct nedá. Povídali si s námi a radili a radili. Na jedno „sezení“ si dokonce pozvali i Martinovu třídní učitelku a všichni dohromady jsme pak vytvořili odměňovací systém, naučili se, jak Martina chválit, jak mu zadávat úkoly, jak ho motivovat. Udělali jsme jednoduše velmi účinnou strategii, plnou odměn a toho, jak dítě kárat, aby kvůli tomu neztrácelo motivaci. A Martin nám s ní pomáhal. Od té doby máme doma bodový systém a Martin si svým chováním „vydělává“ na koukání na televizi a hračky.

A pak nám také předepsali léky. I když jsem rozuměla tomu, když nám pan doktor vysvětloval, že to nejsou žádné oblbováky, měla jsem hrozný strach je Martinovi dát. Pořád jsem se vymlouvala na to, že teď už přece víme, jak se k němu chovat, jak s ním pracovat. Taky se nám začalo dařit. Hlavně ve škole se Martin viditelně zlepšoval, povedlo se mu zařadit do kolektivu, zvládal denní režim, naše spolupráce s paní učitelkou fungovala na jedničku. Jenže jak přibývalo školních úkolů, bylo stále těžší u nich Martina udržet i při důsledném dodržování našeho systému. A proto jsem nakonec na léky přistoupila.

Před tím jsem ale informovala všechny kolem, aby Martina sledovali jako oko v hlavě. Před očima se mi pořád honila představa ospalého apatického dítěte, které ve škole usíná. A tak jsem byla hrozně šťastná, když jsem viděla, jak jsem spletla. Reakce, které jsem od okolí dostala, byly totiž hlavně chvála a nadšení z toho, že jsme Martinovi zase pomohli. Měli jsme ale také trošku štěstí. Ne u všech dětí zabere hned první předepsaný lék.

A na závěr ještě několik postřehů, už ne tak šťastných, ale možná nějak řešitelných:

Zvláštní je, že sice problémy s učivem zasáhly částečně každý předmět, který se Martin učil, ale na druhou stranu některou složitou látku zvládal bravurně a jindy se zasekne nad banalitou a nedokáže s ní hnout.

Jak jeho spolužáci rostou, všímají si toho, že k Martinovi učitelé přistupují jinak. A výsledkem je šikana. Napadají ho slovně, občas dokonce i před učiteli, kteří ale nedokážou zasáhnout. Proto teď plánujeme další návštěvu v poradně.

Děti s ADHD to nemají v životě jednoduché. Jejich postižení na nich není viditelné, a proto není okolí dostatečně připraveno vnímat je, natož akceptovat. Můžete ale dělat hodně věcí, které na dítě s ADHD dokážou včas upozornit. Předvídat třeba, že když se příští rok změní Martinova třídní, musí být maximálně informována, aby ta naše léčba byla pořád stejně komplexní.