ADHD

Ahoj, já se jmenuji Martinka a v lednu mi už byly 4 roky. To už jsem totiž velká slečna. Říká mi to maminka.

Prý, když jsem byla u maminky v bříšku, tak jsem moc kopala. Tatínkovi se to také líbilo a hladil mamce bříško. Měli z toho radost. No, já tomu nerozumím. Jak jim mohlo líbit, že jsem je kopala? Mě kdyby někdo kopal, tak se mi to určitě líbit nebude. Tak nevím. Taky jsem se prý hodně otáčela. Maminka říká, že jsem jí nenechala oddechnout.

Pak když jsem se narodila, tak jsem byla moc hodná, vůbec jsem neplakala. Když už mi byly 3 měsíce, tak jsem spinkala celou noc, to aby si maminka mohla odpočinout. A to mi také začaly růst zoubky. Ale vůbec to nebolelo. Chudák maminka – ja jí nechtěně kousla do prstíku. Ale nezlobila se, měla radost z mých zoubků.

Jenže trošku jsem mamku a taťku potrápila, protože mi nešlo dát hlavu nahoru. Moc jsem chtěla, ale vůbec to nešlo. Když mi ale paní doktorka poradila jak na to, tak to bylo dobré.

Tak jsem tedy hezky rostla a už mi všechno šlo. Maminka i tatínek měli slzičky, když jsem řekla „mama“ a o dva dny později taky „tata“. Mně to přišlo teda úplně normální.

Když už jsem chodila, tak jsem vylezla klidně z postýlky a dokonce jsem vylezla na stůl. Mamku málem trefil šlak. Jenže koukat ze stolu bylo tak bezva.

Pak se mi ale už vůbec nedařilo povídat, neuměla jsem jiná slůvka. Moc jsem chtěla říct mamce nebo taťkovi, že chci třeba nějakou dobrotku, nebo že si chci hrát například s míčem, ale ať jsem se snažila, tak jsem nevěděla jak na to. Mamince z toho bylo smutno, neřekla mi to, ale já to poznám, když je smutná. Hodně jsem utíkala – to dělám pořád, nemohla jsem jít venku ani sama vedle maminky nebo tatínka, museli mě vždycky držet za ruku, protože když jsem viděla něco, co mě zaujalo, tak jsem tam běžela a bylo mi jedno, jestli běžím přes silnici, nebo že můžu upadnout z velké výšky.

Doma si třeba maluji, ale i když bych si chtěla namalovat třeba pořadné auto, tak mě to nějak přestane bavit, musím jít prostě dělat něco jiného. Jedna paní doktorka o mně napsala, že se neumím soustředit. Také se hodně vztekám a zlobím. Jinak to neumím, protože se nemůžu vyjadřovat. Nejde mi to. A taky moc nechápu pravidla. Chtěla bych, ale nejde mi to. Tak se stane, že moc křičím a bouchám do všeho co mi přijde pod ruku.

Když mi byly 3 roky, tak jsem šla do školky, měla jsem tam i kamarády, ale paní učitelky už nechtěly abych tam chodila, protože jsem nevydržela s dětmi zpívat nějakou písničku, nebo jsem nevydržela dělat rozcvičku. Ani jsem neuměla mluvit s dětmi, protože ony něco říkaly a já nerozumněla co. A nemohla jsem jim odpovědět. Tak to pro mě bylo moc těžké. Tak jednou právě paní učitelky řekly mamince a tatínkovi, aby mě už tam nedávali. Maminka se bála, že mě to bude trápit, když nebudu s dětmi, ale prý na to zapomenu. Není to pravda, měla jsem tam třeba kamaráda Kubíka a je mi po něm smutno.

Oni mě vlastně moc nikde nechtějí. Třeba jsme chtěli jít na loutkové divadlo, také jsme chodili na takové cvičení, kam chodí děti s maminkami a tatínky, ale ani tam nás nechtěli. Prostě prý všude vyrušuji a kazím jim program. Jsem z toho moc smutná. Já za to ale opravdu nemůžu. Chci být hodně s kamarády.

Naštěstí mi mamka s taťkou našli krásnou školku. Jezdíme tam autobusem a ještě metrem, to se mi líbí. Tam už mám tolik kamarádů. Péťu, Honzíka, Radku, Káťu, Domču, Tomáše, Betynku…..

Jsou hodní a hlavně paní učitelky, krásně s námi pracují a jsou prostě moc fajn. Já tam mám ještě jednu paní učitelku – asistentku, která tam je jen se mnou a pomáhá mi abych vydržela třeba papat a uměla jsem jít v klidu z procházky zpět do školku. Někdy se mi to povede, někdy s tím bojuji, protože se mi to zrovna nehodí, abych šla ze zahrady. Mám tam přeci zrovna práci.

Vím, že je to se mnou složité, ale opravdu se snažím. Dokonce už krásně povídám. Umím počítat a dobře přiřadím slovo k určitému písmenku, něco už i napíši.

Taky moc děkuji, že si mě v téhle školce nechali a pomáhají mi.

Tak všem ahoj Martinka