Problémy se školou
Zdravím všechny rodiče s dětmi ADHD. Jirka je v první třídě a řešíme stejné problémy se školou jako spousta ostatních rodičů.Problém u nás nastává i s učitelkou,která se podle knížek prý opravdu snaží,ale její motivace je na bodu mrazu.
Je nám velmi trapné ji poučovat,ale máme strach,aby její špatný přístup nezanechal na Jirkovi následky.Musím uznat,že práce s těmito dětmi je velmi těžká,ale jak jsem se dočetla tak dobrá učitelka si umí poradit.Proto bych byla vděčná kantorům s těmito zkušenostmi,aby poradili svým méně zkušeným kolegům.Přeji všem rodičům i učitelům pevné nervy,protože i já je občas mám v kýblu.
Reakce, kterou nám poskytla Bc. Andrea Chludilová, pedagožka:
Dobrý den,
podle mě nestačí, aby se paní učitelka snažila jen podle knížek. Možná nemá s dětmi s ADHD zkušenosti a jistě je velice dobré, že knížky pročítá a hledá možnosti, jak s chlapcem „zacházet.“ Podle mě je velice důležité, aby se k němu snažila najít vztah, najít v něm to nejlepší a vytáhnout z něj vždycky to dobré. Aby ho motivovala, nastavila mu pevné hranice, aby netápal. Jsou to nervy a spousta zkoušení, vím to sama. Ale když opomineme obecné projevy ADHD, o kterých se dočítáme, musíme pořád myslet na to, že každé dítě je úplně jiné. S každým se musí jinak jednat, mluvit, každému se musí dát i rada či pokárání jiným způsobem. Podle mě je třeba, aby si paní učitelka k chlapci hlavně našla cestu a v různých situacích si před reakcí na cokoliv v hlavě položila otázku „Jak mu pomoci, jak mu to ulehčit?“ a ne „Co zase provedl a proč?“
Já jsem ve spojení s rodiči neustále, jak v písemném, tak v osobním, tzn. že maminka mého žáčka s ADHD nepřichází pouze na třídní schůzky, ale zastaví se přeptat každý týden, napíše, zavolá, prostě se zajímá. Pokud jedou k panu psychologovi, pošlu mu po ní krátkou zprávu, jak situace v poslední době vypadá, on následně pošle zprávu mně. V ní mi sdělí chlapcův stav a poradí, jak některé věci nejlépe řešit. Celé je to o spolupráci a důvěře rodičů, školy, poradny, popř. lékaře a ne o obviňování či kritice.
Maminka nejlépe ví, jak dítě v různých situacích reaguje, jak se chová doma, co má rádo, co ho těší, v čem je dobré. Paní učitelka, pokud učí dítko první rok, možná potřebuje delší čas, aby ho poznala, zvykla si na něj a utvořila si k němu vztah.
Rodičům bych poradila, aby se s paní učitelkou domluvili na pravidelných schůzkách či krátkých zprávách a aby se domlouvali, jak by se dalo co řešit, jak ho společně motivovat, odměňovat, jak mu ulehčit práci, kdy a jakým způsobem ho napomenout nebo nechat odpočinout.
Kromě pravidelných pátečních zpráv rodičům jim takové menší hodnocení dne posílám denně formou smajlíka v deníčku. Vždy na konci vyučování udělám chlapci smajlíka, a to podle chování i úspěchů za celé vyučování. Pokud se tyto dvě věci rozchází, napíšu např. krátce: Chování: 🙂 , práce: 🙁 (nesoustředil se, nepracoval).
Chlapci jsem vysvětlila, že horším smajlíkem jej nekritizuji, ale že tím dávám mamince zprávu, že se mu ten den prostě tak dobře nedařilo. Mívá totiž lepší i horší období a pro rodiče je důležité, aby věděli, co se právě děje.
A ještě jedna rada- chvalte své děti! Když udělá dítě něco správně, hezky, když se dobře zachová, když s něčím pomůže, když hezky soustředěně pracuje- chvalte ho! Pochvala umí divy. A nejen dětem zvedá sebevědomí, víme to všichni. Pochvala dokáže být hnacím motorem a některé děti nutně potřebují slyšet, že jsou dobré a že si toho všímáme. Tím více děti s ADHD.
Přeji mnoho úspěchů a mnoho spokojených úsměvů.
Bc. Andrea Chludilová