Úzkost: příznaky, které se přehlížejí

Úzkost si lidé nejčastěji spojují s panikou nebo viditelným strachem, přitom se u řady lidí schovává za úplně jiné projevy – podrážděnost, chronickou únavu, bolesti těla nebo potřebu mít vše pod kontrolou. Tenhle text popisuje příznaky úzkosti, které se snadno přehlédnou, protože nevypadají jako klasický strach, a proč je důležité je rozeznat včas. Cílem je pomoct rozpoznat úzkost i tam, kde se schovává za jiné potíže a dlouho zůstává bez jména.

Co úzkost vlastně je

Úzkost je reakce nervového systému na vnímané ohrožení, která se dá aktivovat i bez reálného nebezpečí a bez toho, aby si ji člověk uvědomoval jako strach. Zahrnuje tělesnou i myšlenkovou rovinu a u části lidí probíhá spíš na pozadí, aniž by přišla jako jasně pojmenovatelný pocit.

Jak to vypadá v běžném dni

V praxi to může vypadat jako neschopnost přestat kontrolovat telefon, potřeba mít vše naplánované do detailu, nebo naopak odkládání důležitých úkolů, protože pomyšlení na ně vyvolává vnitřní tíseň. Tyto projevy se snadno vysvětlí jako povahové rysy, i když v pozadí stojí úzkost. Podobně se dá přehlédnout i chronické odkládání rozhodnutí – od drobné odpovědi na e-mail až po velká témata, jako je změna práce – protože samotné rozhodování vyvolává napětí, které je jednodušší oddálit než prožít.

Co to není

Není to jen panická ataka nebo viditelný třas – to je jen jedna, nejnápadnější podoba úzkosti. Většina lidí s úzkostnými potížemi paniku nikdy nezažije, jejich potíže mají tišší, ale stejně vyčerpávající formu. Právě proto se stává, že si člověk s úzkostí dlouho myslí, že jde o povahovou vlastnost nebo o následek náročné práce, a spojitost s úzkostí mu dojde až zpětně, třeba po rozhovoru s terapeutem nebo po přečtení popisu příznaků, ve kterém se pozná.

Podle čeho se to pozná

Přehlížené příznaky úzkosti se u dětí i dospělých často maskují za jiné vysvětlení, což ztěžuje jejich rozpoznání.

U dětí

U dětí jde často o opakované bolesti břicha nebo hlavy bez tělesné příčiny, odmítání jít do školy nebo na kroužek, přehnané ujišťování se u rodičů, nebo naopak přehnanou snahu o dokonalost ve škole. Rodiče tyto projevy často řeší jako zdravotní nebo výchovný problém, aniž by je spojili s úzkostí. Přehlédnout se dá i to, když dítě přestane chtít spát samo nebo se náhle vrátí k návykům z mladšího věku – i to bývá způsob, jak dětský organismus na vnitřní neklid reaguje.

U dospělých

U dospělých bývá přehlížená úzkost skrytá za chronickou únavou, podrážděností, potížemi se soustředěním nebo tendencí odkládat i jednoduché úkoly. Časté je i to, že se úzkost plete s příznaky vyhoření, protože obě potíže sdílí vyčerpání a pokles výkonu, i když mají jinou příčinu. Přehlížet se dá i to, že úzkost u dospělých někdy vypadá jako workoholismus – neschopnost přestat pracovat nebo kontrolovat detaily, kterou okolí i sám dotyčný čte jako svědomitost, ne jako projev vnitřního neklidu.

Odkud se to bere

Přehlížené příznaky úzkosti mají stejný základ jako její nápadnější podoby – kombinaci vrozené citlivosti nervového systému a naučených reakcí na zátěž. Rozdíl je v tom, jak se navenek projeví, což často souvisí s tím, jak se s emocemi zacházelo v prostředí, kde člověk vyrůstal.

V rodinách, kde se o pocitech nemluvilo otevřeně, se úzkost často naučí projevovat nepřímo – jako tělesná potíž nebo jako přehnaná výkonnost, protože přiznat si strach nebo obavu nebylo přijatelné. U dětí, které vyrůstaly v prostředí, kde se chyby přísně trestaly nebo zesměšňovaly, se navíc často rozvine právě ta tišší forma úzkosti, protože otevřené vyjádření obavy bylo spojené s rizikem, ne s úlevou. Tenhle vzorec pak přetrvává i v dospělosti a souvisí i s tím, jak se u dospělých projevuje úzkost obecně, jen v tišší formě. Roli hraje i to, jak dlouho se člověk s tímto naučeným vzorcem pohybuje – čím déle trvá, tím víc splyne s běžným fungováním a tím hůř se zpětně rozpoznává jako samostatný problém, který se dá ovlivnit.

Co s tím jde dělat

Práce s přehlíženou úzkostí začíná už samotným rozpoznáním, že za tělesnými potížemi nebo perfekcionismem může stát právě ona, ne jen povaha nebo návyk.

Co pomáhá hned

Pomáhá všímat si situací, kdy se objeví bolest hlavy, sevřený žaludek nebo potřeba všechno kontrolovat, a ptát se, co tomu předcházelo. Samotné pojmenování souvislosti dokáže napětí částečně zmírnit, i když problém úplně nevyřeší. Pomáhá i krátká pauza před automatickou reakcí, třeba než se odpoví na náročný e-mail nebo než se přijme další úkol navíc, protože právě v tom spěchu se přehlížené projevy úzkosti nejvíc prohlubují.

Co je na delší běh

Dlouhodobě pomáhá terapie zaměřená na rozpoznávání a zpracování úzkostných reakcí, případně medikace, kterou vždy volí a upravuje lékař podle konkrétního stavu. Užitečný bývá i postup popsaný v návodu, jak na úzkost krok za krokem, který funguje i u méně nápadných forem úzkosti. Pomáhá i sdílet přehlížené projevy s někým blízkým, protože druhý člověk často všimne souvislosti mezi konkrétní situací a tělesnou reakcí dřív, než si ji uvědomí sám dotyčný.

Kdy vyhledat odborníka

Konzultaci má smysl vyhledat, když přehlížené příznaky – chronická únava, tělesné potíže bez jasné příčiny, přehnaná potřeba kontroly – trvale omezují běžné fungování, i bez jediné výrazné panické epizody.

Vyšetření dává smysl i tehdy, když člověk opakovaně řeší tělesné potíže u různých lékařů bez jasného nálezu, protože se v pozadí může skrývat právě úzkost. Podobně jako u zkušeností jiných lidí s úzkostí často teprve zpětně vyjde najevo, kolik z běžných potíží mělo tenhle společný základ. Není nutné čekat na krizi – i podezření, že za dlouhodobou únavou nebo tělesnými potížemi stojí úzkost, je dostatečný důvod k tomu nechat se vyšetřit a probrat to s odborníkem otevřeně.

Nejčastější omyly

Nejčastější omyl je čekat, že úzkost musí vypadat jako viditelný strach nebo panika – ve skutečnosti se u řady lidí neprojevuje vůbec nápadně a dlouho zůstává nerozpoznaná.

Dalším omylem je vnímat perfekcionismus nebo vysokou výkonnost jako čistě pozitivní vlastnost, i když v pozadí stojí obava ze selhání, kterou úzkost živí. Třetí omyl je řešit opakující se tělesné potíže jen jako zdravotní téma bez zvážení, jestli za nimi nestojí i psychická zátěž. Posledním omylem je předpoklad, že když člověk navenek zvládá práci i povinnosti, nemůže mít úzkost – vysoká výkonnost a úzkost se přitom u řady lidí vyskytují společně, jen se navenek nemusí projevit.

Časté otázky

Jak se projevuje úzkostná porucha?

Kromě klasického strachu se úzkostná porucha často projevuje tělesnými příznaky, jako je bušení srdce, sevřený žaludek nebo bolesti hlavy, a myšlenkovými vzorci, jako jsou opakované obavy nebo potřeba kontroly. U řady lidí chybí jasná panická epizoda a potíže tak dlouho zůstávají zcela nerozpoznané.

Může úzkost způsobovat tělesné bolesti?

Ano, dlouhodobé napětí spojené s úzkostí se často projevuje jako bolesti hlavy, žaludku, zad nebo svalů, zvlášť pokud tělo zůstává dlouho v pohotovostním stavu. Pokud lékařské vyšetření tělesnou příčinu nepotvrdí, stojí za zvážení i psychická souvislost, ne jen další zdravotní vyšetření.

Jak pozná rodič skryté příznaky úzkosti u dítěte?

Vodítkem bývají opakované bolesti bez tělesné příčiny, odmítání běžných situací jako škola nebo kroužky, přehnaná potřeba ujištění, nebo naopak přehnaná snaha o dokonalost. Tyto projevy se snadno vysvětlí jako povaha dítěte, i když v pozadí může stát úzkost.

Liší se přehlížené příznaky úzkosti od deprese?

Obě potíže mohou zahrnovat únavu a pokles výkonu, u úzkosti ale navíc typicky převažuje vnitřní neklid, obavy a potřeba kontroly, zatímco u deprese spíš pokles zájmu a energie. V praxi se často vyskytují společně a přesné rozlišení bývá na odborném posouzení, ne na svépomocném odhadu.

Může být perfekcionismus příznakem úzkosti?

U části lidí ano – přehnaná potřeba udělat vše dokonale bývá způsob, jak zvládat strach ze selhání nebo z posuzování druhými. Nejde o pravidlo pro každého perfekcionistu, ale stojí za zvážení, pokud tato potřeba vede k vyčerpání nebo úzkostem samotným, ne k radosti z dobře odvedené práce.

Souvisí chronické a dlouhodobé odkládání úkolů s úzkostí?

Ano, u některých lidí to tak skutečně bývá – odkládání může být způsob, jak se vyhnout nepříjemnému pocitu spojenému s úkolem, ne jen otázka organizace času. Pokud se odkládání týká hlavně situací, které vyvolávají obavu ze selhání nebo hodnocení, stojí za úvahu i úzkostný podklad, ne jen obecná neschopnost se zorganizovat.

Štítek: Základy a vysvětlení